OlzaRUN 2025

A to nebyl jediný stres, který jsem jako kapitán zažíval. Už týden před závodem mi dva klíčoví členové oznámili, že kvůli zranění nemohou běžet. Začalo hektické shánění náhrad a sehnat kvalitní běžce na poslední chvíli se zdálo jako nemožné. Nakonec se ale zázrakem podařilo a Matěj s Lumírem neváhali a v kalendáři si udělali čas. Kompletní tým jsme tak měli až den před závodem.

Když jsem sledoval předpověď počasí, moc optimistické to nebylo. Sobota měla být ve znamení dešťových přeháněk, což se bohužel potvrdilo. Naštěstí na začátku závodu na chvíli vykouklo sluníčko a zdálo se, že bude krásně. První etapu rozběhl nebojácný Adam a hned od začátku to napálil na 100 %.

 

Druhý úsek už byl na mně a tam začal urputný boj o pozice s výborným týmem Spartan Třinec A, který startoval o 5 minut dříve. Podařilo se mi je předběhnout a doběhli těsně za mnou.

Třetí etapu zvládl Rostík po asfaltové cyklostezce. Sparťan se sice před něj dostal, ale Rostík do toho dal maximum a bojovalo se dál.

 

Čtvrtý úsek patřil Lumírovi, jehož trasa vedla převážně po asfaltu, jen závěr byl v terénu kolem řeky. Díky Garmin LiveTracku jsme mohli každý jeho krok sledovat. Lumír doběhl skvěle a Spartanu opět utekl, což nás neskutečně povzbudilo.

 

Pátý úsek si vzal na starost Matěj a běžel s větrem o závod. Vzal si silniční boty, což se na rozbahněném terénu po dešti ukázalo jako oříšek. Boty mu klouzaly, ale Matěj se nevzdal a doběhl fantasticky.

 

Šestý úsek opět zvládl Lumír, který spěchal domů, a proto chtěl běžet dva úseky za sebou (i když to pravidla úplně neumožňují, tak si dal čtvrtý a šestý). I přes vytrvalý déšť do toho dal všechno. Začalo se citelně ochlazovat.

 

Sedmý úsek byl zase na mně. Čekala mě lehce zvlněná rovina s převýšením 160 metrů na necelých deseti kilometrech. Hned po startu jsem viděl před sebou několik běžců, hlavně Spartana s velkým náskokem. Hned na začátku byla zrádná plechová lávka přes Olši ve Vendryni, která se šíleně houpala. Raději jsem zrychlil, ať jsem co nejdřív za ní. Po chvíli přišel první kopec a v dálce jsem zahlédl další běžce. Někteří do kopce šli, ale já, zvyklý na běh v terénu, jsem jen zkrátil krok a běžel dál. Při vbíhání do lesa začaly padat drobné kroupy a ozval se hrom. Říkal jsem si, že to bude “super”. Nakonec jsem dešti trochu utekl nebo šel jinam. Běželo se mi výborně a motivací bylo dohnat soupeře. Podařilo se mi předběhnout dva a v dálce jsem uviděl známé tričko – nebylo sice červené, ale působilo na mě jako červený hadr na býka. Byl to Spartan, takže cíl byl jasný: předběhnout a utéct. Naštěstí se to povedlo. Přišel poslední táhlý kopec, kde všichni přede mnou přešli do chůze. Řekl jsem si, že je to běžecký závod, a tak jsem se snažil běžet dál. Na vrcholu jsem měl tepovku 180 a začalo mě šíleně píchat v boku. Do cíle zbýval asi kilometr, tak jsem si řekl, že to je jen bolest a musím dýchat a běžet. Na puchýř, který jsem si musel propíchnout po první etapě, jsem úplně zapomněl. Celkem jsem předběhl 6 soupeřů.

 

Po mně štafetu převzal Adam. Začalo slušně pršet. My jsme se přesunuli z Návsí do Bukovce a na LiveTracku sledovali Adamův běh. Ten se s tím vůbec nemazal a opět makal na 100 %. Snažil se utéct dešti, ale marně. Stále lilo jako z konve. Držel ale skvělé tempo kolem 4 min/km. Doběhl, sundal mokré tričko a běžel jen v kraťasech s hláškou: „16 mrtvých duší za mnou!“ Na předávce se nás ptali na číslo týmu a nemohli uvěřit, že už jsme tady. Rostík se zimou klepal tak, že měl problém zapnout hodinky.

 

Vyběhl do devátého úseku a déšť sílil. Všude potoky vody, ale nás to nezastavilo. Rostík sice lehce zabloudil a proběhl se i korytem řeky, ale nakonec trasu našel a držel neskutečné tempo.

 

Do posledního, nejtěžšího úseku s největším převýšením a náročným terénem, vyběhl Matěj. Od začátku držel neuvěřitelné tempo, i když si říkal, že nesmí přepálit start. Nahoře u pramene Olzy měl tempo kolem 5 min/km, ale průměrné tempo nakonec dosáhl asi 4:34 min/km. A to stihl i jednou spadnout a tři kilometry před cílem říkal, že začal omdlívat a probral ho vždycky až déšť. Když jsme ho sledovali, běžel do cíle tempem kolem 3:45 min/km a přitom omdlíval. Bojoval až do konce a v cíli doslova padl do bahna. Chvíli trvalo, než jsme ho dostali pod střechu, kde si sedl. Tak se bojuje až do posledního metru!

 

Po občerstvení jsme netrpělivě čekali na výsledky. Po nás ještě startoval nějaký rychlý tým z Polska, ale jejich členy jsme neznali a ani jsme nevěděli, kde na trati jsou. Před vyhlášením jsme stáli pod stanem a začalo to. Vyhlásili třetí místo, druhé místo – Sparťany – a čekalo se na první. Adam slyšel polský tým, jak se radují, že budou vyhlášeni, a prohodil: „Co když to nebudeme my a skončíme čtvrtí?“ Nakonec to ale klaplo! Skončili jsme na prvním místě v kategorii a celkově taky první s časem 7 hodin a 5 minut. Vypadá to, že jsme dokonce udělali traťový rekord!

 

Ještě jednou chci z celého srdce poděkovat všem členům za super strávenou sobotu. Tolik srandy jsem už dlouho nezažil. Hoši, jste prostě nejlepší! Díky moc!