Věk: 43

Povolání: Správce IT (ajťák)

Záliby: Kolo, běh, plavání, turistika, technologie (hodinky, mobily, počítače) focení…

„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“

Tímto citátem od Jana Wericha se již dlouhou dobu, dá se říct, snažím řídit. Na začátku chci jen upozornit, že nejsem žádný spisovatel, ale budu se vám snažit popsat, jak jsem se dostal k běhu a následně k trailovému běhu.

Na základní škole a pak na střední škole jsem běh vyloženě nesnášel. Když to šlo, tak jsem se mu vždy vyhnul, nebo nějak zkrátil. Při představě, že mám uběhnout 1500 m, jsem omdléval. Toto byla má černá noční můra. Na střední škole jsme měli tělocvikáře (říkali jsme mu chrt), který vyloženě miloval běh, na začátku každé hodiny jsme museli dát 4x ovál na hřišti. Naštěstí tam byla šikovná bouda, kde jsme se s některými kamarády schovávali. Jediné, co mě ze sportu bavilo, bylo kolo. V té době jsem byl schopen ujet i 6000 km za 3 měsíce. Na kole jsem byl každý den.

Po škole přišla rodina a na sport již nezbýval čas. Přišly děti, práce a povinnosti o rodinu a já se začal pěkně zakulacovat. Pravidelně jsme s kamarády jezdili tak 2x do roka na hory na kolech. Po cca 10 letech neaktivity jsem při jednom z těchto výletů zjistil, že má fyzička je pěkně pryč. Jeli jsme z Krásné na Lysou horu a já dojel jako poslední asi s hodinovým zpožděním. Všichni už měli občerstvení za sebou a já dojel s jazykem zapleteným do řetězu. Jen jsem slyšel „kde jsi???? Tak jedeme dál!!!“ To byl můj konec.

Další rok jsem absolvoval ještě jeden podobný výlet, kde jsme trochu zabloudili a místo domluvených 35 km jsme najeli přes 60 km. Při této jízdě jsem si nějak namohl zadní vazy u kolena. Domů jsem se dobelhal a do schodů sotva vyplazil. Asi 14 dní to pořád bolelo a na kolo jsem nebyl schopen sednout. Z toho byl pak půl rok bez pohybu a já se ještě více zakulatil. Z mých 65 kg jsem se dostal na 88 kg. Když jsem viděl váhu tak jsem si řekl, že za každou cenu se váha nesmí dostat přes 90 kg.

V té době jsme si pořídili pejska a já začal chodit na delší procházky. Později jsem si řekl, že bych mohl zkusit začít i běhat. Tak jsem vzal psa a šel jsem se proběhnout kolem přehrady cca celá trasa má 3 km. Při tom jsem zjistil, že to prostě nedám. Ale nevzdal jsem se a začal jsem brávat sebou i děti na kole a já běžel stylem INDIÁN. Začalo se to po nějakém čase zlepšovat a tak jsem si začínal postupně přidávat.

Když jsem uběhl souvisle 5 km tak jsem se začal o běh více zajímat a přihlásil jsem se na můj první závod 10 km (Karvinská desítka). Ten jsem zvládl a tak jsem postupně začal hledat další výzvy a při tom jsem narazil na běžeckou skupinu v Českém Těšíně. To se psal rok 2015 a já poprvé přišel na společný trénink. Měl jsem strach, že těmto borcům nebudu stíhat, ale zkusil jsem to. Dopadlo to podle mých představ. Nestíhal jsem, běžel jsem tak, že jsem nemohl ani mluvit a většina mi stejně utíkala.

Všichni si v pohodě povídali a nešlo na nich vidět žádnou únavu. Naštěstí byli to super lidé, kteří vždy počkali a nechali mě trochu nadechnout. Po této zkušenosti jsem se snažil více trénovat a díky nabytým radám jsem se začal zlepšovat. V té době jsem byl schopen maximálně uběhnout 10km a říkal jsem si, že nikdy nepoběžím nic delšího. Někteří členové běhali Ultra maratony a já nechápal, jak je to možné, že po 100 km běhu kolega šel druhý den se mnou vyklusat a já mu sotva stačil. V té době jsem si taky říkal, že nikdy nebudu běhat v horách.

Čas nějak dozrál a začal jsem ve skupině organizovat společné tréninky a postupně běh už nebylo utrpení, ale velká radost z pohybu. Chce to jen čas a trpělivost. Dávat si reálné cíle a ty postupně posunovat. Jen tak člověk může růst. Pokud se chceš posunout tak to bude bolet, ale ta euforie, která přijde, když dosáhneš cíle je k nezaplacení. Toto ti nikdo nevezme. Vždy jsem si říkal, jak je to možné (uběhnout maraton, ultra maraton…).

Zjistil jsem, že jde jen o to mít nějaký cíl a za ním postupně jít, když jej člověk dosáhne dát si nový cíl a zase postupně k němu jít. Všechno jde, když se chce. Je třeba jen hledat způsoby, jak toho cíle dosáhnout. Vím, že běh nebo jakýkoli sport bolí, ale stojí to za to. Každý muže běhat, každý může běhat traily (pokud jej zdraví nelimituje), ale znám i lidi co mají vážné zdravotní omezení a i tak sportují. Je to jen o tom chtít a nevymlouvat se. Největší brzdou člověka je jeho vlastní lenost.

Nyní jsem již absolvoval 1x maraton, asi 10x půl maraton, cca 22x 10 km závodů a mnoho kratších. Pravidelně běhám taky ParkRun 5km trasa mezi Polským a Českým Těšínem tu jsem zatím zdolal 125x. V poslední době jsem se taky začal účastnit horských závodu a aktuální výzva je závod B7 (sedm Beskydských vrcholů 91 km s 5423m převýšení) jdu to se svoji dcerou.

Běh v horách mě tak motivoval, že jsem zjistil, že tento způsob pohybu je nejvíc na pohodu s kamarády podobně postiženými. Nikdy jsem nemohl pochopit, že se dá do kopce odpočívat a z kopce valit bomby, ale časem k tomu asi každý dojde. Pokud tedy nejde o závod nebo těžký trénink např. 4x Javorový sjezdovka kde na 20 km je 1613m nestoupáno. Takový trénink už jde trochu cítit v nohách, ale druhý den se dá klidně ujet 86 km na kole a člověka nic nebolí.

Je to vše jen o tréninku, nesmíš si říct dnes to nejde včera jsem uběhl 20 km, tak teď budu muset týden odpočívat. Tak se prostě nikam nedostaneš. A jsem zase u mého citátu, je třeba prostě hledat způsoby, jak se pohnout dál, protože pokud budeš hledat výmluvy, proč to nejde, nikam se neposuneš. Ale toto je na každém, jak se rozhodne. Pokud chceš sedět na gauči a kynout je to tvé rozhodnutí, pokud ne tak se zvedni a vyběhni. Opravdu to jde a pak přichází obrovská radost z pohybu, kdo nezažil tak neuvěří. Toto se velice těžko popisuje, to se musí prožít.

Věk: 36 let

Povolání: technik tisku, tiskař

Záliby: rodina, běh, kolo, čtení

„Každý problém, utrpení a hora jednou končí, a je jen na tobě, jak dost jsi silný, abys doběhl na jeho vrchol“

Těchto pár slov v nadpisu popisuje v podstatě celý průběh mého vývoje běhu. „Jak začít“, a shrnout to v pár slovech a vložit do těch pár slov i podstatu chtíče, chutě a lásky, k jednoduchému pohybu, který je s lidstvem spjatý od nepaměti věků. Je to jeho přirozená součást, v podstatě se jedná o jeden z dopravních prostředků, který postupně vystřídali koně, kola, automobily, letadla atd.

V čem se ale tento vývoj spletl, je to, že člověk ztrácí soucítění s přírodou, chybí mu přirozenost pohybu a tím se mění i jeho podstata. Ale to jsem tak trochu odbočil, to bychom zde, místo článku, přečetli knihu, proto rychle zpět. J

Nyní je to již skoro 3 roky, kdy jsem se rozhodl, že vyzkouším tento nenápadný rychlý pohyb, zvaný běh. Co je těžké na tom pohybovat postupně nohama „levá, pravá, levá, pravá“, a to ve stejném rytmu? A jako každý v začátcích jsem pochopil, že i když jsem od mala sem tam utíkal, tak nyní místo abych běhal, tak v podstatě rychle jdu a pomalu umírám. A tak jsem s tím bojoval.

První uběhnutý kilometr, pak druhý, najednou šlo uběhnout 5 km, a po 3 měsících prvních 10 km. Bože, ta euforie, ta záplava endorfinů, ta bolest holení, plosek nohou a nalomená psychika. A tehdy již padly první myšlenky, „kde je ta hranice, ke které jsem schopen doběhnout a přežít?“.

V podstatě jsem si začal hledat cíle, které jsem si chtěl splnit a jak to tak bývá, při splnění cíle se objevil další a další cíl. Pak jsem si uvědomil, že o samotném běhu vím málo, a tak jsem začal vyhledávat běžce v okolí, kteří běhají déle a mohli by mi poradit, jak odstranit chyby, kterých jsem se určitě dopouštěl.

Takže jsem se přidal k těšínské běžecké skupině BSvČT, kde jsem načerpal informace ohledně došlapu, rychlosti, protahování. Dále jsem narazil na Třineckou skupinu NVPP, kde jsem pochytil výdrž, sílu, frekvenci nohou do vrchu a odhodlání. Další informace jsem načerpal v knihách, na společných besedách a výbězích s osobnostmi sportu v ČR. V průběhu dvou let jsem si odnesl mnoho informací, které v součinnosti do sebe zapadají jako puzzle a tvoří postupně obrázek muže z oceli a s odhodláním. Za všechny rady a poskytnuté informace jsem rád. Některé mě posunuly a některé přibrzdily, ale pokud je člověk nevyzkouší, neotestuje, nikdy nezjistí, kde je to jeho pravé já a zůstane vždy na pochybách.

Nyní se cíle posunuly natolik, že bez skvělé rodiny, bez správných lidí kolem sebe, bez čisté lásky k běhu, bez srdce na pravém místě a bez nalezení přátelství z bolestí a utrpení těla, je těžké jich dosáhnout.

Při sepsání článku, kdy někdo již ta slova slyšel, si člověk uvědomí, co vše se mu honí hlavou. Jak uvažuje o tom, co dělá! Vše co píšu, je čistá radost z běhu, a tak to má být. A tak to taky je.

Nikdo nám nic zadarmo nedá a pouze my se můžeme na konci sil obrátit na své svědomí a tehdy se dozvíme ten pravdivý verdikt: „DAL JSI TOMU VŠE?“ Jestli ano, tak víš, že i když zklameš okolí, nic ti to z tvých pocitů a sil nevezme, protože jsi tomu obětoval srdce. Srdce, které si do všeho vložil. Takže i samotná prohra nás posílí, a ukáže nám novou výzvu, která obohatí náš další postup dopředu. Ta prohra nám přetaví svaly v ocel, které vydrží déle a doběhnou dál. Ta prohra nám ukáže i nový směr, protože budeme vědět, že tím směrem, kterým jsme se dali před prohrou, se dát již nemáme. Tím nám zmenší špatný výběr a zvětší šanci najít tu naší cestu. Cestu, po které doběhneme k našemu vytouženému cíli. Tam nás čeká to opojení, kdy poděkujeme svému odhodlání, chtíči, kdy zahodíme všechen strach, a tehdy zřejmě pochopíme, že jediná cesta, která je správná, je se opět rozběhnout, běžet, a už nehledat cíl, ale užívat si té radosti a spojení s přírodou.

Jsem člověk, jsem zvíře, jsem strom, jsem rostlina, jsem stéblo trávy, jsem vzduch. Jsem ten, kdo běží ve větru, v dešti, v bouři, sněhu, jsem ten, kdo po sobě nezanechá stopu. Jsem ten, který žije, ano, jsem to JÁ.

Sportu zdar a běhání zvláště,
jmenuji se Darek Szarowski a v současné době jsem čerstvě upečený magistr německé a anglické filologie s velkou láskou k německé literatuře a předávání edukace tohoto jazyku jiným. Zřejmě nebude těžké odhadnout, že mým primárním koníčkem je čtení knih nejrůznějších žánrů, především pak literárních děl z období druhé světové války. I když si milerád za zvuku praskajícího dřeva v krbu na chatě přečtu knihu, sport s důrazem na běhání a lyžování je mým druhým vášnivým koníčkem. Nedokázal bych si přestavit zimu bez alespoň jediné jízdy v bílém šílenství (sněhu). Již dva roky jsem se stal závislým (kromě kvalitního pivínka) na běhu. Jsem ryze „asfaltový“ běhač, trailové běhy jdou tedy mimo mě, byť hory miluji. J  Mou snahou je každý týden po práci uběhat alespoň třikrát deset kilásků, což se mi v posledním roce 2020 s přehledem vždy podařilo. Moje průměrné tempo, pakliže se bavíme o převážně rovné cestě je něco kolem čtyř minut a čtyřiceti sekund za kilometr.  Pro rok 2021 jsem si stanovil uběhat alespoň 1600 kilometrů. Well, let’s do this! J

Tomáš Sikora

Povolání: sedavé

Věk: 42 (zatím)

Záliby: cestování, příroda, historie

Přeskočím vznosné úvody a stručně sepíšu, o co tady jde. Už jsem se o tom, kdysi na sociálních sítích zmiňoval. Přibližně v době kolem roku 2013 jsem se pomalu a jistě dostával do fáze, kdy zavazování tkaniček a chůze do schodů přinášely pocity různé, ale veskrze ne příjemné. Začal jsem tehdy cvičit ve FitFactory Třinec, na což zpětně velmi rád vzpomínám a trenéry a lidi kolem bych tímto rád pozdravil. O běhu jsem v této době ani nepomyslel, stále jsem ho totiž považoval za sprosté slovo. Nicméně, se zlepšující se fyzickou kondicí jsem se postupně nechal vyhecovat i k běhu. Nesměle jsem se podíval do tehdejší termínovky pro rok 2015 a s úplným nadšením jsem našel půlmaraton, který se jmenoval 3 sopky. Ty jo. Paráda. Jdu na to.

A je to tady. Tři, dva, jedna, start. Po cestě jsem se kochal krásnou krajinou, dělal fotky, selfíčka a nohy mi hořely v mých gtx asicsech. Předbíhal mě slepý běžec s doprovodem. Skvělé. Velký Roudný. Bomba. Venušina sopka. Úžasné. Uhlířský vrch. Tyvoe, kolik ještě?! Tak jo, nějak jsem to zvládl. Poslední jsem nebyl. Banán, čokoláda, objetí s rodinou, pocit výhry na olympiádě…. Já? Loni bych neuběhl ani 500 m.

Běh se mi nestal závislostí, určitě ne. Stal se příjemnou součástí týdne, měsíce, roku. Vyběhnout v letním parnu, v podzimní slotě, v zimním mrazu nebo báječném smogu našeho regionu. Však to všichni znáte. Příjemné zpestření víkendu formou účasti na nějakém závodu, proč ne? Hornická desítka. Havířovská desítka. Alis Run. Zapomenuté hory. Valašský hrb. Pomaloučku. Polehoučku. Slovy klasika – na pohodu.

Běh mi přinesl nové kamarády a známé. Prvně doma v Třinci lidičky kolem skupiny NVPP. Postupně také za humny, v Českém Těšíně. Všichni jste pro mě inspirací. Baví mě pokec o tom, jestli je lepší bosoběh nebo pěkně v tlumených papučích. Baví mě poslouchat o bájných těšínských krutokopcích. Všichni jsme jiní, ale v těch běžeckých hadřících také hodně podobní. Je to fajn.

PS: Po třetím ročníku Zapomenutých hor jsem si naplánoval velkou výzvu pro rok 2020. Maraton. Dokonce v rámci jakého záchvatu šílenství jsem se nechal vyhecovat k účasti na Istrii. Tak či onak, rok se vyvíjel úplně jinak. Čtyři měsíce jsem nevyběhl z důvodu bolesti v noze. Protahování. Válcování. Chlazení. Mražení. Bolest jak přišla, tak odešla. Mezitím se stejně vše zrušilo nebo odsunulo. Ale naše cupitání, výklusy, tréninky – říkejte tomu, jak chcete – nám zatím nikdo nevzal. Ať to tak zůstane.

PPS: Pokud jste to dočetli až sem a hledáte motivaci, inspiraci nebo jen nakopnutí do zadku, tak vězte, že: no matter how many mistakes you make or how slow you progress, you are still way ahead of those that aren’t trying. Stručně česky: pojďte ven J